Vzpomínkový pochod na Transporty smrti v Žihli a okolí (9 km)

ČAS MÍSTO
8:30  Setkání účastníků u školy v Mladoticích
9:12  Odjezd vlakem z Mladotic do Žihle
 Žihle, nádraží - setkání účastníků v Žihli

9:30 Slavnostní odhalení pamětní desky n a transporty smrti v
9:45 Žihli a okolí  Žihle - Přehořov - Odlezelské jezero - Chrášťovice -  Mladotice (9 km)

10:00 vzpomínkový pochod na cestu osvobozených vězňů z transportu smrti v Žihli a položení květin na hrob sovětských válečných zajatců na hřbitově   v Mladoticích
14:00 Mladotice, škola - přednáška Mileny Městecké o Pochodech smrti a Transportu smrti v Žihli a okolí

PROPOZICE POCHODU:
K jádru pěších turistů se může přidat kdokoliv na trati. Jedinou podmínkou je, že zvolenou jedno, či vícedenní trasu bez potíží zdolá. Pochod je na vlastní nebezpečí vlastními silami a vlastním zásobením i noclehem. Je třeba mít neustále na mysli, že pochod jde po stopách transportu smrti.
KONTAKTY:
milena.mestecka@gmail.com,      irena.kutejova@centrum.cz,
tel.: 724 639 064                           tel.: 724 180 122, Mladotice 11

ODJEZDY:
vlak Mladotice => Žihle 17:12
bus Mladotice => Žihle 15:12
vlak Mladotice => Plzeň 16:47
Pochod je součástí 6. ročníku Pochodu Lidických žen, který pořádá Milena Městecká pod zastřešením Občanského spolku Lidice.
Informace na www.lidice.cz, ikona Transporty smrti.

    Bylo to vloni na podzim, 12. října 2015. Sychravé podzimní ráno, kolem ještě jinovatka, ale slunce svítí na modré obloze. Stojím na nádraží v Žihli, jsem tu dnes poprvé.
    A zkouším si představit, jak to tady vypadalo na konci dubna 1945. Z té představy mě mrazí. Takto se dá stručně shrnout, co se tehdy v těch dubnových a květnových dnech odehrálo.
    Od 22. dubna do 1. května 1945 uvízly na nádraží v Žihli dva transporty smrti s vyčerpanými a polomrtvými v ězni z německých koncentračních táborů. Vpravo, směrem k bývalé cihelně stál transport z Buchenwaldu, v otevřených vagónech-uhlácích, dorazil po 10 dnech cesty z Výmaru. Vlevo, směrem k dosud stojící budově Šimandlova skladiště, stál druhý transport z Ossendorfu a Halle, v zavřených vagónech-dobytčácích.

    Z původního počtu více než 6000 vězňů obou transportů jich mnoho zemřelo už po cestě Německem a územím protektorátu. Podle přeživších svědků byly mrtvoly, mnohdy ještě jevící známky života, shromažďovány ve vagónu – márnici a na nádražích vyhazovány.

    V Žihli umírali před zraky šokovaných místních obyvatel každý den další vězni, decimováni nemocemi, hladem, žízní, příšernými hygienickými podmínkami, chladem (teploty se pohybovaly k ránu i kolem 1 – 2 st.). Z nádraží se dnem
i nocí rozléhal nesnesitelný nářek, vězni nesměli opustit vagóny, SS-stráže je bily za sebemenší přestupky, často vědomě dobíjely oběti k smrti.

    Mezi vězni byly i děti, 60 chlapců ve věku asi 10-15 let. Mnozí z českých obyvatel Žihle a okolí nedbali zakázu pomoci vězňům a od prvních dnů zajistili zásobování vězňů jídlem. Podařily se také dvě záchranné akce mladotických a kralovických občanů, kteří s nasazením života obstarali povolení plzeňského gestapa a osvobodili 84 vězňů z transportu.
    Přes nezištnou a obětavou pomoc místních zemřelo během těchto několika dnů 273 vězňů z transportu. Jsou pochováni v Žihli v památníku na místním hřbitově. Transporty se 1. 5. z Žihle přesunuly zpět směrem na Blatno, dále na Kaštice a Terezín, vězni umírali dál. Další hroby obětí tohoto transportu jsou v Kralovicích – 13, v Blatně – 34, u Kaštic – 268, u Rtyně nad Bílinou – 46, v Bohosudově – 313 mrtvých.
 

    Právě čtete text pamětní desky, kterou chceme letos i za vaší účasti umístit na nádraží v Žihli. Aby připomínal, jaké hrůzy se zde na konci války odehrály. Jsou zachyceny v mnoha dokumentech a vzpomínkách vězňů, které jsme měli možnost prostudovat. Hlavním dokumentem byla práce pana Josefa Vorla "Žihle varuje".

    Ten věnoval studiu tehdejších událostí, shromažďování dat a faktů i vzpomínek pamětníků mnohaleté úsilí. Ale záznamy se dochovaly například i v kronice mladotické školy, v archivu OÚ Žihle, a ty nám ochotně poskytli ke studiu páni starostové Žihle i Mladotic.

    Ale nejen to nás čeká v sobotu 21.5. Chceme také projít cestu, kterou vezli mladotičtí občané vězně osvobozené z transportu smrti z Žihle do Mladotic. Když projdeme po jejich stopách, leccos se nám po cestě vybaví a uvědomíme si, jaké to tehdy bylo. To, že se některé vězně podařilo osvobodit se málo ví. A je to opravdu vzácné, takových příběhů mnoho není. Naopak, jakákoliv sebemenší pomoc vězňům vás tehdy mohla stát i život. Gestapo i stráže SS doprovázející pochody smrti měly jednoznačný příkaz tzv. „evakuovat“ vězně z koncentračních táborů a tím jich co největší množství zlikvidovat, zahladit stopy. To, že se mladotickým a později i kralovickým občanům podařilo transporty v Žihli zásobovat potravinami a nakonec dokonce získat seznam českých vězňů z transportu s povolením plzeňského gestapa, aby byli propuštěni, to je opravdu velký zázrak.

    A na jeho provedení bylo třeba jednat rychle a odvážně. Na vaše předky a bývalé sousedy můžete být opravdu hrdí. Pro vaši představu - ne každý z osvobozených vězňů přežil. Počet obětí pohřbených na hřbitově v Žihli, neuvěřitelných 273 životů ztracených za pouhých 10 dní se navyšuje o ty, kteří nepřežili, přestože byli převezeni do kralovického lazaretu zřízeného koncem války provizorně a obětavě právě na pomoc těžce nemocným z transportů a pochodů smrti.
    Mnozí se také vydali na cestu domů - většinou pěšky, tajně, dosud bez dokladů, protože ani po osvobození z transportu neměli jistotu, že nebudou znovu zatčeni gestapem, stále byla válka. A často umírali i během návratu domů nebo až po návratu domů na následky týraní, hladovění, epidemií. Břišní tyfus, tuberkulóza byly obzvláště zákeřné a mnohdy se projevily až dodatečně po zdánlivém zotavení navrátivších se vězňů.

    Vracím se zpět k podzimnímu ránu 2015. Zkusit si představit nepředstavitelné mne provází už několik let. Začalo to všechno v roce 2011 nenápadnou poznámkou " ... maminka šla tehdy z Ravensbrücku domů pěšky, osvobodili je až v Novém Boru". V hlavě jsem tehdy v duchu počítala a pak hledala na mapě na internetu.

    "Ale to je pěšky nějakých 470 km?!". "No jo", dostala se mi odpověď, "a pak přespaly poprvé pod střechou v klášteře v České Lípě, dostaly propustku a přes Prahu jely domů – ale to si jen myslely. Aby vzápětí zjistily, že Lidice nejsou".
Ta "maminka" byla paní Nešporová, rozená Horáková z Lidic. A příběh mi vyprávěl její syn Antonín Nešpor. Začala jsem tehdy s jeho pomocí a s pomocí Josefa Doškáře z Nového Boru chodit znovu s přáteli trasu tohoto pochodu pěti Lidických žen. A pak další z Ravensbrücku do Crivitz, který šla největší skupina 46 Lidických žen. Prošla jsem i po stopách pochodů smrti z KT Schwarzheide,pochodu smrti žen, který skončil ve Volarech, pochodů hladu a smrti válečných zajatců, které procházely už od zimy 1945 přes celé severní území Moravy a Čech s obrovskými obětmi na životech.

    Na začátku jsem si nemohla představit, jak mohly takovou vzdálenost ty ženy ujít pěšky. V údivu jsem si prohlížela fotky z první Lidické tryzny 10.6.1945 a poslouchala vzpomínky ještě žijících Lidických žen paní Milady Cábové a paní  Miloslavě Kalibové, jak je tehdy po návratu nechtěly pustit, aby viděly tu pustou pláň, která byla jejich domovem. Poprvé se tam dostaly až na tryznu. Pár dní po návratu z koncentráku. Krátký okamžik štěstí z osvobození vystřídal obrovský šok a smutek. Prošla jsem i mnohokrát Ravensbrückem, taky mi zněly v uších jejich vzpomínky. Jen abych zjistila, že statisíce jiných osudů byly podobné, horší, šťastnější - mnozí se vraceli pěšky domů pokud transporty a pochody smrti přežili nebo nezemřeli na jejich následky. Doma zjišťovali, koho a co ztratili a snažili se začít nový život. Pak se po několika letech vraceli na vzpomínkové akce, většinou s obrovským blokem, vstoupit znovu na území koncentráku pro ně bylo téměř nemožné.

    I do Žihle byli zváni přeživší z transportu smrti a některé jejich vzpomínky, dopisy jsou zachovány. To, že byli místními osvobozeni, nikdy nezapomněli. A byli velmi vděčni za to, že byl postaven žihelský památník na místním hřbitově, a každoročně proběhla a nadále probíhá vzpomínka na zde pohřbené oběti. Mimochodem dominantou památníku je tzv. Lidický kříž, osazený trnovou korunou, podobný tomu vztyčenému nad hrobem Lidických mužů. Takových je u nás více. A oběti transportu smrti jsou pohřbeny i na jiných místech v okolí, například v nedalekém Blatně.

    Vloni na podzim jsme si toto všechno připomněli. Přijel s námi tehdy i pan Stanislav Motl a natočil pořad do svého rozhlasového cyklu Stopy, fakta, tajemství nazvaný příznačně Čas pekelných vlaků. Vyzpovídal tehdy oba pany starosty a také paní Irenu Kutějovou z Mladotic, v jejichž domě, bývalém hostinci u Urbanů, byli tehdy osvobození vězni opatrováni, jako i v mnohých jiných rodinách i v okolních vesnicích. Velmi za tu možnost děkujeme.
    Mnohem více podrobností z tehdejší doby se dozvíte na našem pochodu z Žihle do Mladotic Projdeme Přehořovem, kde vězni měli první zastávku, byli pohoštěni a pomalu začali věřit, že jsou opravdu osvobozeni, přestávali zvažovat útěk. Budem pokračovat dále kolem Odlezelského jezera, kde v hájovně byli také skrýváni mnozí, kteří z transportů smrti unikli. Dále nás cesta povede přes Chrášťovice do cíle v Mladoticích. A co si neřekneme po cestě, budete mít možnost vyslechnout na přednášce ve škole v Mladoticích.

    Všechny vás na pochod zveme a těšíme se na vás.
   Je to zkušenost, na kterou se nezapomíná!